stylishwhiterabbit: SEARCHING FOR A PLACE TO HIDE.

Jsem nohama ve městě a myšlenkami v přírodě. Zatímco ve všedních dnech pobíhám a zařizuji, schůzkuji, objevuji krásy Stověžaté, chodím, běhám, nestíhám, překračuju psí loužičky, lelkuju na farmářských trzích a užívám si velký brunche, brouzdám zapadlými uličkami i rušnými bulváry, zatímco se tohle všechno děje, stojím sice nohama pevně na zemi (áno, pokud zrovna nepřekračuji ty psí loužičky), ale myšlenkami se toulám tam, kam patřím.

S hrdostí přijímám neodňatelný štítek věčné náplavy a každému hned po seznámení s ještě větší hrdostí (a rukou na srdci, dmouc se v prsou, s vlasteneckým lomeno zasněným pohledem směrem k šumavským vrcholkům) sděluji, že jsem místní teprve chviličku. Mnohdy to omlouvá mou nedochvilnost, neznalost jízdních řádů, trčící slámu z bot a často navozuje milé téma k rozhovoru. Voilá!

Miluju města. Miluju světla. Rozpálený slunce co se ráno odráží od betonových zdí a budí vás možná dřív, než byste chtěli. Nicnestíhání. Narvaný tramvaje i prázdný ulice ke druhé ranní. Jen je toho někdy moc, příliš, přes čáru, za hranicí snesitelnosti.

O to víc oceníte, že se máte kam vracet. Že to město, docela maličké městečko, které jste po celý roky odsuzovali (a teď ho s pobavením nazýváte "město vracecí"), je vlastně místo, kde se před tím vším můžete schovat, utéct do lesů a nebo k mámě, která vám uvaří i něco víc, než jen vám známé špagety na sto způsobů. Místo, kde vám příbuzní nadělují zeleninu ze zahrádky, vejce od slepiček a kde vás babička očekává se svíčkovou o nedělním poledni. Kde jezdí dvě tři linky emhádé, vzduch voní a při pohledu z okna vidíte zelený stromy, sousedy kutily a namísto holubů slyšíte zpívat kosy a vrabčáky. A tak to má být.

P.S.: Objevili jsme nový lom. V tom našem doposud nejmilovanějším někdo pobořil červenobílé závory, lezení přes cedule "Vstup na vlastní nebezpečí" přestal být rebélií, cachtají se tam dětičky s maminkami a lidé z okolí pořádají hromadné výlety. K tomuhle sice vede cesta delší, ale zaručuje návštěvu o samotě. Zkrátka a dobře, malý útěk od civilizace a připojení.

P.P.S.: A jestli chcete od narvaných tramvají a psích loužiček na chvíli také utéct, povím vám, kde takové místo najdete. Mailem. Ale pššt!