MY FEET ON THE BOARD AND HEAD IN THE SKY.

Jestliže mi někdy něco opravdu nešlo (a přirovnala bych to ke své neschopnosti porozumět statistice v hodinách matematiky a potu a slzám při vytváření protokolů z fyzikálních laborek ve svých gymnaziálních létech), bylo to sportování. Nejspíš mi nebylo shůry dáno, protože na geny se vymlouvat nemůžu (vím že to teď čteš, mami,) a touhu ničit si tělo během o sedmé ranní bych měla také (i když, popravdě, raději si místo toho déle posnídám)
Hodiny tělocviku pro mě byly hodinami utrpení - obzvláště tehdy, kdy si naprostá většina odsouhlasila vybíjenou. Myslím, že ono utrpení nabývalo svého rázu zejména ve chvíli, kdy jsem zůstala ve hřišti poslední a spolužáci se do mne s úsměvem na tváři a přílišným soustředěním trefovali. Kdybych měla mít noční můry spojené se střední, určitě by nebyly plné logaritmů a příkladů, kde je víc písmen než číslic, ale hrála bych v nich já živý terč uprostřed týmové hry. Brrr.
A daleko od sportovních nadšenců, míčů a společných hodin tělocviku, daleko od toho všeho jsem si zamilovala longboard. S nohama na prkně a hlavou v oblacích, pozorujíce stromy a ubíhající cestu, tak je králíkovi přece jen nejlépe. Cestou se staví na ostružiny, posadí se na břeh řeky a sluní se, dýchá čerstvý vzduch a brouká si pro sebe písničky, i když to neumí. Šťastný králík!

P.S.: Třeba jednou, kdo ví, vyměním longboard za surf a stezku za vlny! Áách!


If there's something about me where I feel miserable about, it would be definitely sport. And sports lessons in my previous school. And running. (I feel the same when I for example do mathematics homeworks or try to do my best when creating physics report.) Well, I think it's not written in my genes and also that there's something like "Okay, it wasn't given to me," because I have the passion for running and every step out of my comfort area makes me feel so happy and determined to do whatever I think about. (However, let's face it - I would enjoy long morning coffee and breakfast rather than running for a while..)
Sports lessons used to be hours of suffering - and the most when my classmates just thought it's gonna be fun when we play dodge ball. And this suffering hit it's top when I happened to be the last one in the court, all my classmates around, trying to hit me and win the game. Oh my! If only I'll ever have nightmares connected with my high school years, there will be no mathematical logarithms but me in the middle of the game, being a human target. And all what I write about in one sentence, I-hate-team-games. And dodge ball.
Far, far away from the sport fans, balls and high school sports lessons, I fell in love with longboard. With my feet on the board and my head up in the sky, looking at the trees and the way hidden in the woods - that's how rabbit feels the most himself. Happy. Calm. Stops for some blueberries, sits on the river's bank and takes a sunbath, breathes the fresh air and sings songs even when he doesn't know how to sing. Happy, happy rabbit!










jumpsuit - Cheap Monday / Freshlabels
watch - Komono x René Magritte / Freshlabels
backpack - Herschel Supply / Freshlabels
sneakers - Adidas
tee - H&M

3 komentářů:

  1. Wau, úplne to poznám, tiež som vždy ostala posledná na vybíjanej. Vždy som sa bála telesnej a ostatní ju tak veľmi milovali. A inak super ruksak, palec hore :)

    OdpovědětSmazat
  2. - do haje, existuje vubec nekdo, kdo rad vybijenou??
    mluvis mi z duse a neskutecne ti to slusi !

    OdpovědětSmazat
  3. Mas krasny fotky jako vzdy! :) A strach nebo mozna az panickou hruzu z vybijene moc dobre znam, na ZS jsme ji hrali opravdu 99% hodin telocviku 3 roky vkuse, a ani za takovou dobu jsem se strachu nezbavila.

    OdpovědětSmazat

 

Instagram

Pinterest

HLEDEJ




EMAIL

Milý vzkaz, stížnost či otázku piš na
nicole@stylishwhiterabbit.com