1 000 kilometrů daleko.

Tak jo.

Tohle je poměrně velká věc. Tak velká, že jsem se chvílemi bála, jaké to bude až nastane. A tak velká, že jsem se jí zároveň nemohla dočkat a den co den si v hlavě kreslila, jaké to jen bude, až nastane. 

Vím o ní přibližně od poloviny března. Pamatuji si, jak jsem volala domů, z očí se mi valily slzy štěstí mísící se s pocitem překvapení a oznamovala: ,,Mami, tati, dostala jsem se tam."

Od té doby jsem ji tutlala před vámi a nadšeně sdílela s nejbližšími přáteli.

Asi od května jsem se na ni připravovala. Ujišťovala se, že vše po pracovní stránce zvládnu.

V červnu mi po roce roce skončila smlouva na byt, ke kterému byl můj vztah spíš vlahý. Ale i tak se v něm odehrálo spoustu hezkých momentů a mé měsíce strávené v něm byly zlomové. 

Zhruba ve stejné době jsem našla byt v centru Prahy, který mi poskytl útočiště na dva měsíce (ahoj Péťo, mockrát ti děkuji!). Tou samou dobou jsem ale našla byt v centru města, do kterého jsem se měla stěhovat. A za cenu poloviční, než za jakou byly v téže lokalitě nabízeny.

Zkrátka vše nasvědčovalo tomu, že to do sebe dokonale zapadá.

Ta velká věc je… že jsem se dostala na školu do Paříže. Voilá, máme to tady. Černé na bílém. Konečně.

Nebýt mého kamaráda (ahoj Same, koukej si tohle přečíst a - to ti teda pěkně děkuju!), asi bych svůj životopis a motivační dopis nikdy neodeslala. Rok jsem na otázky ohledně studijního pobytu odpovídala negativně. ,,Cože, Erasmus? Ale né. To není nic pro mě. Party den co den a krátkodobá rádoby přátelství. Ne, děkuji." A vedle negativních odpovědí jsem měla ještě připravené ty výmluvné. ,,Kdepak, na Erasmus já nemám čas. Mám tu příliš práce, kterou nemohu nechat být." Vždy jsem si v hlavě tvořila jen scénáře, které byly jednoznačně proti. Ne. V žádném případě. Ani náhodou. 

Jenomže když vás na Erasmus přijmou, je to zkrátka něco, co se neodmítá. Obzvláště když si jen tak mimochodem podáte přihlášku na poslední chvíli a oni vás souhrou všech náhod přijmou na školu do města, které jste si přáli ze všeho nejvíce. Do města, kam všehovšudy byla dvě místa, a vy jste z toho všemi ekonomy podceňovaného Artsu dostali jedno z nich.

To si zkrátka řeknete, že ten osud vám to nezařídil zas tak zle. A že příležitost jako je tato se zkrátka neodmítá.

V Praze jsem šťastná a Prahu nade všechna města miluji. Víc než kde jinde se tu cítím doma. Baví mě vším tím co nabízí, baví mě tím, jak je vskutku malá, jen co ji trochu poznáte a zorientujete se v ní, a že vše v ní máte nadosah. Za těch pár málo let co je mým doma mi toho dala tolik - milovaná místa, prostředí k růstu, ale především lásky a přátelství. A tak nějak vím, že se v tomto městě bude odehrávat podstatná část mého života. Jenomže když je vám dvaadvacet, nechcete se usadit na jednom místě. Chcete zkoušet a cestovat, objevovat, posouvat se a nesetrvávat. Protože co kdyby byla někde tráva zelenější? Co když někde bude přece jen líp? To nejhorší (a dle mého názoru i zároveň nejlepší) co se může stát je, že se vrátíte po studijním pobytu domů a budete si vážit všeho, co naše země nabízí. A tak jsem tu, v Paříži. Byla pro mne místem, kde bych si chtěla vyzkoušet na pár měsíců žít. A zároveň byla něčím naprosto nedosažitelným. Pravděpodobně bych nikdy nesebrala tolik odvahy na to, abych se sem jen tak z ničeho nic přestěhovala. Dokážu vyjmenovat desítky jiných velkoměst, do kterých bych se z fleku přestěhovala a zkusila tam chvíli žít, ale Paříž, Paříž byla vždy něčím vzdáleným. Snem, který má snad každá druhá holka někde v hloubi duše, ale bojí se ho vyslovit a o to více žít. Zkrátka a dobře Paříž je hořkosladká, velkoměsto v pravém slova smyslu, se vším tím co na ní ze srdce milujete i k uzoufání nenávidíte. Je ohromná, plná lidí ze všech koutů světa a je především sakra, ale sakra drahá. 

Jsem tu sotva pár dní a vím, že to bude fungovat. Že tohle je přesně to, co jsem teď potřebovala a chtěla. A i když jsem v době, kdy jsem si přihlášku podávala byla v docela jiném duševním rozpoložení (čti: ,,Chci navždycky žít tam, kde teď? Chci studovat v Česku? A chci vůbec nadále studovat? Co sakra vlastně vůbec chci?"), za těch pár měsíců se mnohé změnilo (čti: Potkala jsem kluka o kterém vím, že s ním chci být pokud možno přinejmenším navždy.)… Vím že to tak má být. Víc než kdy dřív vím, že teď a tady je to pravý a vydávám se správným směrem. 

I když budu mít nálepku chudý studentky z východní země o který lidé neví, že už dávno není Czechoslovakia. A i když budu neustále vysvětlovat, že Czechia opravdu není Chechnya. Ale o tom, o tam zas někdy příště.