beloved. spain.

Vztah k místu si vybuduju rychle. Zamilovávám se do přírody a měst, do míst, které ve mne něco zanechala. Mé lásky jsou platonické, rychlá vzplanutí i lásky jako trám. A co se Španělska týče, bude to asi vážnější a dlouhodobější záležitost.

Do Španělska se ráda vracím. Nevím kdy přesně a jak vlastně jsem si tuhle zemi zamilovala. Přikládám to za vinu hodinám španělštiny na gymnáziu a každoročním školním výletům. Vždy ze začátku října jsme se se spolužáky vydali na úmornou cestu autobusem až do Španělska, abychom spojili příjemné s užitečným, učili se španělštinu na pláži a poznávali španělskou kulturu. Dík svým rodičům jsem tak mohla rok co rok vyjíždět za mořem a rušnými městy, která mi dříve připadala tak ohromná a neuchopitelná. A rok co rok jsem měla upřímnou radost z toho, že se ve španělštině zlepšuju a dokážu povědět víc, než si jen objednat kafe.
Možná tehdy to všechno začalo. A když se sem rok co rok vracím, zamilovávám se víc a víc. A pokaždé trochu jinak. Vždyť je to k neuvěření, že nasednete na letadlo, které vás o dvě hodiny později vysadí na jiném místě. Má poslední cesta do Barcelony a zpět mě stála patnáct stovek, což je skvělá částka za to, že se ocitnete v jiném světě, zmizíte na pár dní z mrazivé Prahy, abyste si užili jarní slunce a šum moře. 
Už teď ale vím, že se musím na chvíli rozloučit s Barcelonou (jen za poslední rok jsem ji navštívila třikrát,) a vydat se na jih Španělska. Říkám, jak miluju Španělsko, ale přitom jsem všehovšudy viděla jen Katalánsko. Abych poznala to pravé Španělsko, musím se vydat dál – možná na jih, možná do vnitrozemí. Říkám, jak miluju Barcelonu, ale ještě jsem nenavštívila Madrid. Musím to napravit. Mým velkým snem je vydat se na roadtrip po jihu Španělska, stavět u moře na koupačky a procházet se městy. To by se mi líbilo! Jen zatím nemám s kým a na roadtrip autem si sama ještě netroufnu. A španělským snem ze všech největším je vydat se pěšky do Santiaga de Compostela. Klidně i sama po své vlastní ose. 

Troufám si říct, že Katalánsko mám už docela objevené. Právě díky školním výletům jsem tak poznala podle mne stále nejkrásnější kus země na světě, vesnici Cadaqués a Port Lligat, mořskou zátoku a dům, který si tam Salvador Dalí vybudoval. Díky školním výletům jsem se po stopách Dalího vydala i do turisticky oblíbeného Figueres a prošla si Dalího muzeum. Nikdy jsem neviděla Pùbol, zámeček, který Dalí nechal vybudovat pro svou životní múzu Galu. Ale věřím, že není všem dnům konec a že se stejně zas do Katalánska vrátím.


Několikrát jsem navštívila poutní místo Montserrat, kláštěr hluboko v horách nezaměnitelných tvarů, jen pár kilometrů od Barcelony. Až do Barcelony pojedete a budete mít na město víc času než je potřeba (což tedy nastává jen málokdy, dle mého názoru je v Barceloně vždy co objevovat, ale...) – vydejte se na Montserrat, podívejte se do kláštera, vyjeďte si lanovkou do hor a naplánujte si menší hike. Stojí to za to. 
Se školou jsem se podívala i do Girony, za filmovými scénami z Game of Thrones a ukrytými hospůdkami a kavárničkami, bydlela jsem týden v Lloret de Mar a týden v Calelle, která byla vůbec prvním místem, kde jsem ve Španělsku nocovala. Pamatuju si, že jsem tehdy měla nový foťák a fotila vše co jsem viděla. A že jsme na tajňačku chodili do baru, kde nám nalévali šizenou sangríu. 

Před dvěma lety jsme s rodiči a jejich přáteli projeli celou Fuerteventuru a já doufám, že se na Kanáry co nevidět vrátím. Fuerteventura byla neuvěřitelně krásná, překrásná příroda, čisté moře, černé pláže. O každém dni na Fuerteventuře jsem vám psala a poctivě vše sdílela, abyste se na Fuerte mohli vydat také.
Ohromně mě lákají Baleáry! Mallorca, Menorca, Ibiza a Formentera. Jen se trochu bojím, že více než hezké přírody a čistých pláží tam bude těch německých a anglických důchodců.

V létě jsem poznala Calpe, jedno z mnoha turistických letovisek, kde angličtí a němečtí senioři tráví dovolené. Vydala jsem se sem s přáteli objevit architektonický skvost La Muralla Roja, místo, o kterém vám ještě chci napsat. Zatím jsem se s vámi podělila jen fotky focené na film. V Calpe mě svítání naučilo brzkému vstávání a poprvé jsem tu nazula běžecké boty a začala běhat. Při té příležitosti jsme společně objevili i Alicante. Pamatuji si z něj hlavně to, jak jsme se nechali ovínit sangríou a na trzích si jak malý děti koupili cukrovou vatu. 


A na podzim jsem (znovu)objevila Valencii. Staré město i moderní komplex od Santiaga Calatravy. O svém posledním pozdně letním výletu jsem vám ještě nenapsala, ale na fotky z filmu jste se mohli podívat v jednom z předchozích článků. Stejně tak jste se mohli dočíst i právě o Calatravově Ciudad de les Artes y Ciencias. O víc fotek se s vámi chci podělit v tomto článku.
Vydala jsem se sem s rodiči a jejich přáteli, shodou všech okolností právě s mým učitelem španělštiny z gymnázia, který sem upořádal školní zájezd. Na chvíli jsem se zas vrátila tam, kde mě to před lety bavilo nejvíce. A zjistila, že už tyhle zájezdy nejsou pro mne a že musím objevovat na vlastní pěst. Bydleli jsme opět v jednom z těch přímořských letovisek, Oropese del Mar. Chodila jsem běhat na promenádu podél moře a potkávala ony německé a anglické důchodce. Podívali jsme se do překrásnýho a malebnýho městečka Peñíscola (a když říkám malebného, tak je to ryzí definicí tohoto slova), zažila jsem tu největší průtrž mračen, o které jsem byla přesvědčená, že jí španělské podnebí není schopné. Viděla jsem býčí zápasy a ač jsem se snažila na ně nahlížet skrze pohled Španělů, pro které jsou tyto slavnosti kulturním dědictvím a tradicí, v mých očích to po tomhle zážitku i nadále bude týrání zvířat a lidská rozmařilost.

Tak jo. Myslím, že je ten správný čas podělit se s vámi o pár snímků z Valencie.


Triko a kalhoty, aneb říjen ve Valencii. I když jsem tu zažila průtrž mračen, jakou u nás už dlouho ne, bylo tu převážně příjemné teplo právě tak akorát na triko a kalhoty. V říjnu jsem tu vytáhla i šaty, které vždy touto dobou s těžkým srdcem ukládám na dno skříně.




Ty rostliny, které u nás chodím obdivovat do botanických zahrad, tu rostou volně. Neustále jsem zkoumala nějakou zeleň a tiše si přála, aby tohle rostlo volně i u nás. 


Pohled na starou Valencii z věže San Miguelete, stará část se setkává s novou, moderní. Pohled odsud je nádherný, ale výstup na věž není nic pro klaustrofobiky a citlivé lidi. Já sama s ničím takovým neměla nikdy problém, ale tady se mi udělalo opravdu zle. Vystoupat na věž znamená absolvovat výstup po mnoha schodech s mnoha lidmi v docela drobném, stísňujícím prostoru.



V ulicích Valencie najdete mnoho mozaik nejčastěji s náboženskými motivy, které dotváří atmosféru města. 



Všudypřítomné trencadís. Španělská kultura je jimi proslulá a nejeden věhlasný architekt používá právě trencadís při výzdobě staveb. Určitě znáte Gaudího a jeho Parc Güell s útvary pokrytými těmito úlomky barevných dlaždic. Nebo Santiago Calatrava, který navzdory nesnadné údržbě pokrývá fasády svých staveb ohromnými plochami trencadís. 





Na liduprázdný pláži jsem tančila (skoro) jako Baby.




S příchodem podzimu odjedou z přímořských letovisek turisté a pláže zejí prázdnotou. Potkáte tu jen místní a pár málo německých a anglických důchodců. Máte to tu celé pro sebe!


Peñíscola. Malé městečko, malebné, s historických hradem a zahradami rozléhajícími se pod ním. Doporučím i pro ty z vás, které hrady nezajímají! Stojí za to si sem zajet, procházet se úzkými uličkami a koukat kolem sebe. A zajít si na ledově vychlazenou horchatu!









P.S.: Právě jsem se vrátila ze své sólo cesty do Barcelony, o které vám na vaše přání napíšu co nevidět! 

fotografie pořízeny na Nikon D750

1 komentářů:

  1. Miluju Španělsko, jezdíme tam od malička, protože máma je učitelka španělštiny. V Barceloně jsem byla snad 6x a neváhala bych ani minutu a jela bych znova. Stejně jako ty, Katalansko máme celkem proježděné a těším se na objevování jihu a vnitrozemí! Krásný článek, úžasné fotky. Hned bych tam odjela.

    OdpovědětVymazat

 

Instagram

Pinterest

HLEDEJ




EMAIL

Milý vzkaz, stížnost či otázku piš na
nicole@stylishwhiterabbit.com