NA CO JSEM LEVÁ

Co nikdy nebudu umět? Je toho spousta. Až příliš, tak moc, že mě to někdy děsí. Nikdy nebudu umět spoustu věcí, od každodenních maličkostí po docela důležité věci a úkony. A tak třeba neumím rovně uříznout chleba, vyplnit formulář na odeslání balíku, neumím se rozloučit se starým oblečením nebo si nalakovat nehty a nechat je uschnout. Neumím řídit, hrát míčové hry nebo počítat. Mám pokračovat?


1. MATEMATIKA
Analytická geometrie, stereometrie, vektory, komplexní čísla. Všechno je pro mě vzdálené asi stejně tak jako teorie relativity nebo řešení otázky islámského státu. Až tak moc mimo jsem. Čísla sama o sobě by možná byla v pořádku - daný vzoreček, do toho naházím nějaká čísla, zapíšu do kalkulačky, ta to vypočítá. Paráda. Jenomže pak je tu zrada ve formě nekonečných výpočtů kdy máte co dělat, abyste se dostali k obstojnému výsledku. Matematika. Dělím ji na "období světla" a "období zatmění" - období pochopení a období neustálého bloudění mezi výpočty. Každopádně, zůstane mi vzdálená. A plány na dobré vysoké školy s ní.

2. MÍČOVÉ HRY
Naprosto mi uniká smysl běhání za kulatým nesmyslem. Proč? Proč hrát vybíjenou, nesmyslně se hnát pro míč, nesmyslně bít do lidí, nesmyslně se radovat, když někoho z nich trefíte. Já jsem ve vybíjené poměrně dobrá, dá-li se to tak říct. Vždycky totiž zůstanu ve hřišti jako poslední. Já se totiž za míčem neženu, já po nikom nebiju. Já se jen a pouze vyhýbám. Nedávno nás na tělocviku přemluvili, ať hrajeme házenou. Ve slušivých propocených fosforeskních vestičkách. Byla jsem radostí fákt bez sebe. Stála jsem v poli, přecházela z místa na místo, jako neúčastněný pozorovatel jsem kroutila hlavou a pousmívala se nad tím, jak se holky agresivně přetahovaly o míč. To já neměla zapotřebí, sem tam jsem přihrála míč a myslí popoháněla čas, ať už tohle míčové utrpení skončí.

3. ŘÍZENÍ
Mám řidičák a řídit mě baví. Mám ho už půl roku, dojedu do Plzně, dojedu do Prahy, dojedu od nás ze vsi do města. Ale. Vždycky je nějaké ale, všímáte si? Mé ale je ale dost závažné ale. Já neumím řídit. Vždy když řídím, vedle mne někdo sedí a kontroluje, jestli se neženu do střetu s autem, co přijíždí zprava. A tak jsem asi na dobu neurčitou odkázána na to, že na sedadle spolujezdce bude sedět buď máma, která mě podporuje, vemlouvá mi že umím řídit dobře, nebo tam bude sedět můj nejmilejší, který se v těchto chvílích stává nejotravnějším, protože mne neustále opravuje a dokazuje mi tím, že řídí bravurně a vozit mě bude vždycky on. A když tohle všechno přežiju a řídit se přece jen naučím, tak to všechno možná i dobře dopadne.

4. PRODÁVÁNÍ ZBYTEČNÉHO OBLEČENÍ
Jedna skříň a věšák na oblečení. Zdálo by se, že pro jednoho (i dva) místa dost, jenomže já jsem výjimka. Na věšáku ještě oblečení tak nějak dobře vypadá, vše je hezky vystavené na ramínkách, úhledně, vyznat se v tom je jednoduché. Ale pak je tu ona skříň, ta co skrývá zákoutí plná oblečení, se kterým se nemůžu a nechci rozloučit. Prodávám své oblečení přes vinted a opravdu jen za pár korun, nejde mi o výdělek, ale o uvolnění místa ve skříni. Jenomže já se s tím oblečením zkrátka nerada loučím. I když to jsou mintové podzimní boty na klínku (bez jakéhokoliv využití) nebo vzorované šátky (které jsem nosila naposledy na základce). Vše jen kvůli tomu, že se nerada loučím s něčím, co jsem měla kdysi vlastně ráda.

5. LAKOVÁNÍ NEHTŮ
Znáte to, ne? Myslíte si, že teď máte půl hodiny, hodinu čas. Chcete ten čas věnovat lakování nehtů, protože neupravené jsou fuj. Nalakujete si je poměrně pěkně, ale pak zjistíte, že musíte udělat tohle a tamto a v přesvědčení, že lak je už plně suchý se do toho dáte. Ale lak se vám na nehtech poničí. Skvělý. Asi půl roku jsem to řešila gelovými nehty - jednou za tři týdny si rezervovat dvě hodiny a nechat o sebe pečovat je moc příjemné. Ale dost nepraktické - při práci v kavárně se mi nehty lámaly, ve vodě se odlupovaly a mně bylo líto si tu radost po jednom dvou týdnech ničit. A tak jsem se vrátila k boji k nikdynezasychajícím lakem. O tom možná ještě uslyšíte, jak se zdá.





2 komentářů:

  1. ty jsi kouzelná! a ty míčové no souhlas na vejšce jsme měli pár semestrů povinný sport vzala jsem si kamošem míčové hry páč nic jinýho nezbylo a byla to celkem sranda dokud jsme nehráli házenou, z mých spolužaček se rázem staly slepice a já jsem holkám v mý straně přímo nařizovala ať se míče ani nedotýkají, aby hra rychleji skončila to jejich chování totiž bylo k nesnesení!

    OdpovědětVymazat

 

Instagram

Pinterest

HLEDEJ




EMAIL

Milý vzkaz, stížnost či otázku piš na
nicole@stylishwhiterabbit.com